A již přijíždí Pandolino, aby bylo jasno. Pak je v setině vepsáno vše, co se stačí orazit do mozku cestujícího, který letí unášen technologií v bezpečnosti ochranného pásma železniční trasy. V ochranném pásmu jsem se batolil, vyrůstal, odrůstal a teď v něm chci žít. Koho ochranné pásmo vlastně chrání? Dráhu? Nebo snad člověka žijícího v něm, teda v rovině psychosomatické jistě jedince, který se diví, když dlouho nic nejede, jedince, kterému lahodně sklenky drnčí do uší, jak broušené kousky oscilují na hraně brusu, který není symfonií, technické kokafonie, ale chvěním mysli, jestli vlak odjede, jako přijel. Teď jeden odjel jak přijel. Hm, jel z Prahy.

Kompozicí hmoty (nejen prostoru, ale i materiálu) vzniká chemická reakce, která představuje vnímání nového (neznámého) ve známém prostředí. Což však neznamená, že na regulaci prostá ves (de-ves-tovaná) není hodna autorregulace, municipání regulace, nebo centrální regulace.

Naopak při absenci dvou posledních si představte objekt, který stál na místě navrhované novostavby. Jedna z opakovaných hmot vesnického domku ze začátku minulého století. Jednoduchá, prostá, až chudá hmota, konstrukce, výraz, jenž spolu s ostatními domy (obdobného výrazu) při severní uliční čáře vytvářejí jistě plnohodnotnou urbanistickou strukturu, která již byla bohužel z části devastovaná. S vědomím těchto „nedefinovaných“ regulativů je při plném vědomí navržena hmota, která sleduje následující: udržet uliční čáru, zachovat proporce hmoty, přimykající se k uliční čáře, vytvořit hmotu, která respektuje původní hřeben, hmotu střechy.

Tak to je v zásadě vše. Zda-li to není málo? Proporce vycházejí z původní hmoty, členění vychází z původní hmoty. Stojí tedy úprava původní hmoty za to, když návrh vychází z původního? Teď jel do Prahy. Odpověď na otázku: ano! Přestože na začátku uvedené může brzdit, samotná kompozice nových hmot vychází ze současných možností stavitelství a to pomíjím architektonické možnosti, které jsou čistě osobní.

Osobitost výrazu vyvažuje veřejnost výše definovaných vazeb.